---

Ať bylo mně i jí tak šestnáct let,
zeleným údolím jsem si ji ved.
Byla krásná to vím a já měl strach,
jak říct když na řasách
slzu má velkou jako hrách.

Sbohem lásko nech mě jít,
nech mě jít bude klid.
Žádnej pláč už nespraví
ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád
co ti víc můžu dát, nejsem žádnej ideál
nech mě jít zas o dům dál.

A tak šel čas a já se toulám dál,
v kolika údolích jsem takhle stál.
Hledal slůvka, co jsou jak hojivej fáč,
bůh ví co jsem to zač,
že přináším všem jenom pláč.

Sbohem lásko nech mě jít,
nech mě jít bude klid.
Žádnej pláč už nespraví
ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád
co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál
nech mě jít zas o dům dál.

Já nevím, kde kde se to v člověku bere,
ten neklid co ho tahá z místa na místo,
co mu nedovolí, aby se usadil, aby byl sám se sebou spokojenej, jako většina ostatních.
Aby dělal jen to, co se má,
a říkal, jenom to, co se od něj čeká.
Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě,
vážně, fakt.

Nananana...
Žádnej pláč už nespraví
ty mý nohy toulavý ....

---

Teksty umieszczone na naszej stronie są własnością wytwórni, wykonawców, osób mających do nich prawa.