Nač vlastně lháti, když ti stejně nikdo nevěří, život se krátí, beznadějně zvoní u dveří, na dveře zíráš - pohled blázna v sadě mandloní, pak otevíráš - chodba prázdná, nikdo nezvoní.
Nač vlastně bát se, když se hrozby nikdo nebojí, trestanec vládce breptá prosby v cizím pokoji, sta lží se kupí, platýs hlídá krok tvůj po kroku, lesklý a tupý jako slída - démant otroků.
Věk sinalých dní a mrazivé luny, kdy z němoty zní tón ostnaté struny, teď mrazivě mží do šedého prachu, hle - písmena lží na pomníku strachu.
Nač vlastně jásat, dřinou žlutí, smrtí značeni, nač dbáti zásad, jež tě nutí lháti nadšení, načpak se šklebit, kývat hlavou s hřívou odranou, když být je nebýt, levá pravou, útok obranou?
Nač dělat cosi, co jsme ve snu nikdy nechtěli, nevědět, kdo jsi, hledat vesnu mečem z oceli, po čase slevíš, bleskne rudá, vetklá do klopy, víš nebo nevíš, kdo tě udá a kdo pochopí?
Věk sinalých dní a mrazivé luny, kdy z němoty zní tón ostnaté struny, teď mrazivě mží do šedého prachu, hle - písmena lží na pomníku strachu.
Tma škrtí hlasy, znějí z mlází zpěvy bojarů, hle - nové časy, v kterých vzchází zima po jaru, chladno je němé, svítí mastně listy jazyků, ze strachu lžeme, nebo vlastně jen tak ze zvyku?
Strach nebo lhaní - stopy kroků v bílé závěji, nezvaní zvaní na sta roků závěj navějí, křidélka hmyzí, pískot syslí, slůvka nezvaná, v závěji zmizí mrtvé smysly blázna skřivana.
Věk sinalých dní a mrazivé luny, kdy z němoty zní tón ostnaté struny, teď mrazivě mží do šedého prachu, hle - písmena lží na pomníku strachu.Teksty umieszczone na naszej stronie są własnością wytwórni, wykonawców, osób mających do nich prawa.
