V zavřené knize na psacím stole postavy pláčou a potmě chodí kolem Nemá to cenu - Bůh stejně vechno vidí nade mnou stálo deset cizích lidí Jakobych leel- jeden z nich mi ruku dal a chtěl abych vstal Dva z nich mě vedli průchozím domem ptal jsem se KAM? a oni řekli SBOHEM! KOLIK JE HODIN? Ale my tu vůbec nejsme proto aby se nás někdo na něco ptal CO JSI TO ČET- A JAKÝ TO BYL JED CO JSI VČERA VEČER SPOLYKAL? Náhle jich bylo kolem mne znova plno a jeden z nich se ozval tie jako čas: A JE TO VŮBEC ON? a já se zeptal KDO? a on se tomu začal divně smát Vzdálený jako obraz v zapráeném zrcadle začal utíkat Chtěl jsem ho chytit do obou rukou a zastavit se na chvíli tam co stál vypil do dna zbytky studeného čaje a zavolal do tmy HIERONYME JSEM SÁM Svět se ti skládal do snů které jsi k ránu maloval - já v něm umírám Stín stínal stín a strach se bál svůdná smrt odestýlá loe Naposled otevírám knihu s pomeranči Hieronyma Bosche Chtěl bych ji sníst ale hned na první stránce ponurý tiskař vysadil nápis který zrazoval HOĎ PO MNĚ NOEM NEBO MĚ ZKUS PODPLATIT BUDU S TEBOU DÁL V parku jsem viděl Boha procházet se kolem ve dne trhat třeně jít zabláceným polem Chtěl sejít z cesty která stejně vede vude zahodit lístek pod vlak který stejně vude stojí otočit vítr a zabít pohledem prázdnou náručí Uprostřed mlhy stál a obeel svět kolem vyhnul se lidem za kulatým stolem Nesmál se dětem které léto raní měl jednu velkou lásku plnou těstí Nemyslel na to jak ho vlastní dokonalost unaví Zmizel na předměstíTeksty umieszczone na naszej stronie są własnością wytwórni, wykonawców, osób mających do nich prawa.
