Sám sebe omlouvám, že tomu nerozumím, že prostě takový věci jsou. Někdy je lepší mlčet, radši stáhnout půlky, prostě brát věci tak jak jdou.
Bylo mi sedmnáct, u tebe odhaduju, že jenom o pár tejdnů víc. Tak strašně moc jsem tě chtěl a všechno bylo mi fuk, každý den stopem do Kraslic.
Sedíš a posloucháš, s obálkou na kolenou, možná je pro mě, nechci se ptát. Já blázen složil ti báseň a už tuším co přijde, až se u těch veršů začneš smát.
Třeba se o nás dvou, jeden z nás dvou, by měl ten příběh křídou obtáhnout. Jeden z nás dvou, by měl najít sílu, vrátit čas a říct to na rovinu.
Jeden z nás dvou, slova na jazyku váznou. V rukou třas a v hlavě prázdno. Všechno je moje vina, to dítě strach, dnešní kocovina.
Každý den poslouchám morální veličiny, jak správně dýchat a to nemám rád. Prostě zoufalý lidi, dělaj i zoufalý činy, kdo mluvil pravdu dneska začne lhát.
Pohledem uhýbáš, v bravíčku nenapsali, na náš dotaz vůbec vůbec nic. Chtělas mě tak strašně moc a já byl jenom ten kluk, co jezdí stopem do Kraslic.
Sedím a poslouchám s obálkou rozlepenou, bláznivej příběh začli jsme psát. Zvláště si píšeme básně, já se bojím co příjde, až to malý tady začne řvát.
Je to jen o nás dvou, jeden z nás dvou, měl ten příběh někam dotáhnout. Jeden z nás dvou, měl by najít sílu, vrátit čas a říct to narovinu.
Jeden z nás dvou, slova na jazyku váznou. V rukou třas a v hlavě prázdno. Všechno je moje vina, to dítě strach, i dnešní kocovina.
Jeden z nás dvou, slova na jazyku váznou. V rukou třas a v hlavě prázdno. Život do dlaních vložíms nápisem - pozor křehký zboží. Teksty umieszczone na naszej stronie są własnością wytwórni, wykonawców, osób mających do nich prawa. |
|