Daleko je Névi
jen pár zaběhlých psů skrývá ten hvozd
zbabělou rasu s očima naběhlýma
zajatce osiřelých večerů
kdy tma je jen vlhkem černá
kdy úzkost přichází v mlze strašných týdnů
kdy slunce stoupá příliš vysoko
aby nepadlo do pustých krajů
a v tu dobu vybíhají smečky
s očima vypoulenýma
zblblý samotou plaší stáda
děsí pastevce
nažraní a plni šrámů se vracejí
naběhlá břicha vlečou po zemi
pomalými kroky mizí v lese
smutní, zbabělí a zuřiví –
z nitra ozve se najednou zakňučení
jako vzpomínka
věčně chtiví žrádla s bílými tesáky
zkaženými tesáky
s tesáky oddrolenými věkem
jako jizva, dávná lysina na šíji
rezavé hřeby venkovských obojků –
děsí se hluku a přece hlučně štěkají
Bázliví bojí se trnů chytřejších a obratnějších vlků
uskakují před stíny, choulí se před kořeny
neobratní zabíječi – plni svrabu a nemocí
porvou se o mrchu
vrahové mláďat, žrouti myší, žab a brouků
už neuštvou srnu, nedostihnou daňka
les vyjících jazyků
jediným hryznutím vyrván je topor, kladivo, sekera
a hlad zůstává stejný
je lehké dostat člověka
nikdo jiný v lese, žádný sběrač, žádné ohně v pláni
nikdo neloví, nikdo nevypouští sokoly
Néviho vůle drcená mlčením lesa –
vojáci zapletení v kořenech
vojáci řičící v bažinách
vláčení hrůzou od temnoty kmenů k samotě roklí
opuštění a skleslí na mýtinách
Vojáci!
Meče a brnění mezi trny a balvany
ubohé tupé maso vláčené syrovou nocí
krutosti a pohrdání
křik na mýtině, pláč v rokli
vztekle pouštějí se do strží
Marné je chtít se dělit, hledat bratra
Koho najít?
Komu sloužit?
Koho hledat?
Koho se bát?
Jen mokré klestí, které nehoří
jen vlhká pára, která nehřeje
samota, strach, který je napíná
tma, která je polyká
A zuby! Zuby hladovci – nesvítí bíle
a to jsou ti psi?
Ve dne palicemi ubíjet nemocné
prašivce, co se sotva hnou
a v noci nechat se trhat od zdravých
odkud čekat hryznutí?
Plíživé můry našeho spánku
nehybné hromady skrčené jak kmeny
jen jen kopnout, noha rozmáchlá do prázdna
kopí probodává vzduch!
Při měsíci zbabělé mrchy
ve stínu rychlí jak sršni
a krutí jak hyeny
A proti těm máme bojovat?
Sami?
Bez pána?
Boj bez pravidel a bez korouhví?
A bez vína a bez ženských?
Sami, les nás rozdělil a pohltil.
Slábneme v lese.
Neumíme bojovat ve tmě a s takovým nepřítelem.
Je nás jen hrstka.
Máme hlad. Žízeň. A strach!
Je nás jen hrstka, slábneme každým dnem.
Roztroušeni po lese podobáme se psům.
Snad zpátky?
To, co nás sem vehnalo, je pryč.
Tak zpátky?
Les je všude.
Už je pozdě.
Les je všude okolo a oči uvyklé na šero už nesvítí rudě.
A noci v hvozdu skutečně nejsou dost dobré k zabíjení
zvláště k zabití děsu s plamenným jazykem
a s chlupatýma ušima zlých psů,
jejichž zuby svítí žlutě a jejichž štěkot se nese lesem.
Cosi se ve mně láme, svěřuje se druh druhu.
Zahřej mě, bratře, ztrácím sílu...
Kde je Névi?
Jediný a nekonečný Névi s devatenácti žebry
Névi, kterého mohu nenávidět
Névi, který mi kopanci a ústrky dodává sílu
Névi, kočka, orel
Névi, který mě drtí jako bystřina
a do jehož vůle se mohu položit a nechat se unášet
a zároveň nenávidět boky skal
o které rozdírá moje tělo
Teksty umieszczone na naszej stronie są własnością wytwórni, wykonawców, osób mających do nich prawa. |
|
