Vystoupit z metra na holou pláň Nedává smysl. Je tu chladno Fouká vítr. Divný místo
Všechno z kovu. Domy ze skla Okna otevřený dokořán Křídla hotelů nad hlavou Tisíc oken. Tichej přístav
Pod mostem park. Řeka nikde Slyším auta. Brzdy křičí Vystoupit z metra. Klíče v kapse Světlo svítí do vagonů
Mám na účtě tři kila a hadry po rodičích A v občance třicet Otáčím se. Mířím domů
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsím si na zeď Když mi bylo osm, říkal jsem, že chci psa Velkýho psa. Černou dogu Pak postavit dům. Jezdit s formulí po závodní dráze Pak vyrůst. Mít děti krásný jak děti z katalogů
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsím si na zeď A každá noc bude jak skočit rovnýma nohama do jedinýho léta
kdy řeky tekly rovně a mraky pluly přímo a lidi říkali si věty a teď říkaj jenom fráze a balí fráze do frází, aby nemuseli říkat, že to, co chtěj říct, neuměj říct ve větách
A potom pod Alpama tahal jsem sníh z bot, ve kterejch by nikdo nikdy neměl chodit po horách Byly plný děr a venku mráz Zubatej mráz. A cesta na východ byla zahrazená obřím srázem Chtěl jsem jít dál, ale dostal jsem strach
A tak jsem se vrátil a hráli jsme něco od Lou Reeda Desítky lidí. Spousta pití Venku party, ale žádnej chillout. Žádnej klid Stovky očí. Takhle to nejde. Musím se víc hlídat Chybíš mi a neumím říct proč Všechno jsme si řekli
Lidi pořád někam spěchaj a pořád něco řeší Jsem unavenej. Chci si lehnout Poslední dobou je to častý Ale není kam spěchat A není se na co těšit
A není jak poznat, co lidi myslej vážně a není jak poznat, co jsou jenom žvásty
A není jak poznat, co je ti ještě vlastní a kde začínáš a kde končíš
A není jak poznat, kam jdeš A není jak poznat, kam míříš
A občas se říká, že se ti v životě splní tři přání Well, to je krásný Všechny jsem prosral Potřebuju čtyři
II
V březnu je ještě moc brzo na to aby člověk seděl přes noc na balkoně Deset stupňů. Čtyři deky Tvá vlastní hlava je tvůj největší fízl
Hlídá tě. Říkáš si: Co vlastně udělal pro mě? A armáda cyniků v converskách za litr směje se světu a dává to smysl
Až půjdeme na metro, poslední v půl jedný, řeknem si na cígu: Zítra si napíšem Zbývaj tři minuty. Ticho a vrnění půlnočních tramvají za rohem zní jako vzpomínky v přihrádkách. Krásný a barevný Ve stavu beztíže vznáší se v prostoru Nalevo. Napravo Děravý obrázky z šedivejch diáků
Je 0:34. Ukončete výstup a nástup a otevřete oči Zítřejší budík bude bolet
Jak šedivý obrázky šedivejch lidí na šedivejch židlích z těch šedivejch diáků v šedivý tramvaji v šedivým městě na šedivý trase na druhej břeh z Ípáku
A když dojdou témata, tak se lidi bavěj o práci Jen tak. Každej den Co kdo udělal a co ještě udělat musí
A co kdo hezkýho viděl Kam teď chodí a za co utrácí Co poslední dobou zkusil a co všechno ještě musí zkusit
A je to prázdný. Bezpředmětný Nemá to cenu. Jenom slova Nemaj obsah. Jenom plujou Vychází z pusy a mizí za obzorem
Slova o věcech, který je potřeba nechat bejt a navždy obětovat Průsvitný slova. Hebký slova Slova, co pozdraví, když prochází kolem ale ani se nezastaví A tobě je to fuk. A je ti to putna A čas běží. Uběhne čtvrthodina Pak půlhodina. Pak celá
A občas mám pocit že řeka teče špatným směrem a ty jsi nešťastná a smutná a není už nic, co bych v takový chvíli mohl reálně dělat
III
V srpnu bylo moře klidný a vzduch plnej věcí, co chceš aspoň na chvíli zažít Skútry a davy turistů Nonstop večerky a nonstop bary
A nonstop nemocnice rozesetý po pláži A nonstop proud lidí, co věří, že nikdy v životě nebudou starý
A uvnitř noci cikády a cvrčci Otevřený okno. Nohy vystrčený z peřin Štěstí na dosah ruky Nonstop štěstí v každou danou chvíli
A nonstop proud lidí, co chtěli by něčemu velkýmu věřit Taxíky v mlze. Měsíc a hvězdy Věci, co jsou a vždycky budou a byly
Studenej balkon Sůl mezi prstama Sedíme potmě Nechceš rozsvítit Není to dobrý Mluvíme potichu Nikdo nám nerozumí
Až vyjde slunce, budeš už spát Je to dobře pro všechno ale špatně pro mě
Je to dobře pro tebe a to je dobře Vnitřnosti z olova a tělo z gumy
Vrátím se domů. Vrátíš se domů Druhej den bude se mi zdát, že se mi to zdálo Sedíme na pláží. Svítí slunce Nejkrásnější věc na celým světě
Dějou se věci. Děje se moc věcí Děje se jich moc málo Odrazit se z útesu. Doufat. Věřit. Letět
Na rohu Žižkova a Vinohrad rozpíná se černá díra Den za dnem sílí Je pořád větší
Děláš, že není, ale je to těžký, když je ti pořád v patách, když tě každej den požírá a polyká otazníky a plive vykřičníky a tečky
IV
A pořád stejný rovnice A pořád stejný výpočty Je to jak koukat na zbytečnej film kde všechny postavy jsou bezejmenný
Zbytečnej dlouhej film Až ho dokoukám, zpátky ho přetoč ty Nechci už vidět začátek. Už jsem ho viděl a po něm i všechny další scény
Nebudem si o nich říkat Nebudem si o nich říkat Scénář je napsanej, a co je ve scénáři, to se musí stát
A pořád stejný rána Člověk si na ně zvyká Nemaj čím překvapit. Je to, jak to je Neříkáš napořád, ale myslíš napořád
A pořád stejný témata A pořád stejný ksichty A pořád stejný věci co jsme věděli a víme
A věci, který vím já A věci, který víš ty A věci, který se maj stát a proto se stanou a my je přijmem
A pořád stejný akordy A pořád stejný skladby A pořád stejný pocity zamčený ve stejnejch trezorech
A pořád stejný otázky Co by, kdyby. Co je potřeba aby A vlasy poházený v peřinách a na podlaze a na schodech
A pořád stejný vzpomínky A pořád stejný propriety A pořád stejný zprávy pohřbený v pamětech telefonů
A pořád stejný otázky kdo jsem já a kdo jseš ty A pořád stejný otázky kdy zavoláš a kdy se vrátíš domů
A pořád stejný výčitky A pořád stejný stavy Ale pít se má až večer a tak čekám, než se setmí
A není mi dobře A nechci se o tom bavit Seru na to Miluju tě Smrt LetnýTeksty umieszczone na naszej stronie są własnością wytwórni, wykonawców, osób mających do nich prawa.