---

V dobách zlých
bývá park
nejhezčí
oázou, kterou znám,
útěchou
nastokrát
i dík mým azalkám.

Tak se dál
procházím,
duší svou
v tajemných zákoutích,
ozvěnou
slyším znít všechen svůj pláč
i smích.

Hledím s údivem
na to bláznovství,
pak na náhlý sten
mého manželství,
vím, že vnímám jej
jako v ráně sůl,
úlevou je
prázdný stůl.

Jediným
zůstával
ten, který
Einodis mě rád zval,
jménem mým
pozpátku
čteš-li je v zrcátku.

Kolik loučení,
kolik návratů,
kdyby rád měl mý,
byl by blíž mým snům,
kde byl skála má
člověk nejbližší,
pozdě shledávám,
já vím.

---

Teksty umieszczone na naszej stronie są własnością wytwórni, wykonawców, osób mających do nich prawa.