V temném koutě chodby náhle zvoní telefon.
Výčitky jej tíží nezvedá ho, ví že on,
hloupej tvor.

Neměl tam být, proč vlastně jel v chladný noci lednový,
slyšel pláč.
Jak vůz mu sjel, náhle pak ztich i praskot plechů stromů pár
dubovejch.

Přemýšlel, proč tenkrát na ten pedál prudce šláp.
A proč svou hezkou dívku na sedadle nechal spát,
navždy spát.

Neměl tam být, proč vlastně jel, život jí už nevrátí,
nevrátí.
Za pískot gum podřaď a bum, auto letí z opratí,
jak slepej kůň.

Vůz letí, letí, letí do polí.
Mou mrtvou dívku už nic nebolí.

Svit neónů, řev motorů, kasla pěkně bleskavá,
ustlaná.
Leží tam teď pod oblohou s vázou růží bezbranná,
láska má.

Vůz letí, letí, letí do polí.
Mou mrtvou dívku už nic nebolí.

Tak končí tenhle příběh, co napsal život sám.
Dva životy si k sobě navždy vzal.

---

Teksty umieszczone na naszej stronie są własnością wytwórni, wykonawców, osób mających do nich prawa.